Divadlo Lampion je 5 let mého života.
Nezapomenutelné roky, kterým vděčím za mnoho cenných zkušeností, zážitků a přátel.
Během toho času jsem měla tu čest s mnoha skvělými dětmi, jejich rodiči, studenty a jejich pedagogy. Troufám si tvrdit, že jsem v pozici divadelní lektorky poznala velkou část pravidelného i občasného diváctva Lampionu. Byli to lidé otevření a přemýšlející, kteří už věděli a vědí, že divadlo by mělo být v ideálním případě zrcadlem doby a ne toho, co se děje na radnici.
Ono to totiž s těmi starými dobrými pohádkami má háček. Takové "staré dobré pohádky" vyžadují "staré dobré diváky" a tím tak nějak z podstaty věci děti nejsou, že. Díkybohu. Současný dětský divák chodí spolu se svým současným rodičem do divadla pro inspirativní společný vztah, pro blízkost umění, pro kontakt s tvůrcem, který dává svému divákovi najevo, že je na něj zvědavý. A toto vše se v Lampionu děje.
Stojím za Lampionem a všemi, kteří ho tvoří. Myslím na ně stejně tak, jako na všechny mně blízké lidi, se kterými jsem se mohla na Kladně potkávat a se kterými jsem mohla spolupracovat.
V komentářích, uvozených pouze iniciály podporovatelů postoje současného vedení města, se objevují volání po dracích, princeznách a vodnících. Po pohádkových hrdinech, kteří vyznávají ty "správné hodnoty". Po nostalgickém světě culících se strašidel, kde všechno dobře skončí, i kdyby trakaře padaly. Kde má všechno ty správné barvy, pravidla, kde zůstávají skříně, dveře i oči zavřené a kde jsou všichni orientovaní tím správným směrem. Kde i ten lišejník na stromech v kouzelném pohádkovém lese roste na tu správnou stranu. A sever to není, vzácný pane.
Co si v takové situaci přát?
Abychom k tak důležitým slovům nemuseli dávat uvozovky.
Aby ti, kteří tvoří současný Lampion, dostali tolik podpory, kolik jí jen lze dát.
Aby lidé, kteří se dívají na svět z vyšších oken, viděli, že se možná podaří do hlediště nahnat ty, kteří nebudou mít jinou možnost, budou se bát nebo je, jako mnoho dalších, bude Vlk držet v šachu, ale že to nebude stačit.
On se ten Vlk možná nažere, ale ta šmakuláda stravitelná nebude.
Na světle je zkrátka všechno vidět.
Věřím ve Světlo pro Lampion a v Kladenské jaro tak, jako ho jedinečně popsal Karel Kratochvíl.
Dominika Mithofer, bývalá divadelní lektorka Divadla Lampion